Věděli jste, že jeden z nejslavnějších barokních malířů v Česku měl svého času zákaz pracovat ve většině pražských kostelů? Baroko není jen o zlatě, světlech a chrličích andílcích – jeho příběhy jsou plné mýtů a polopravd, které v naší společnosti přežívají už celá staletí. Pojďme společně poodhalit, proč “barokní malíř” v Česku neznamená vždy totéž, co mistr štětce v Benátkách nebo Římě.
1. Mýtus: Barokní malíři byli hlavně církevní umělci
Často slyším, že baroko rovná se nástěnné malby v kostelích. Ale realita byla mnohem pestřejší. Čeští barokní malíři (vezměme třeba Karla Škrétu nebo Petra Brandla) tvořili také pro šlechtu, měšťany i samotné město. Soukromé sbírky, portréty, někdy dokonce dekorace pro divadla a slavnosti – barokní umělec byl ve své době jakýmsi “freelancerem”.
Barokní malba se dostávala z kostelů do domovů a paláců už na konci 17. století.
Tip pro vás: Pokud budete někdy v Lobkowiczkém paláci, věnujte pozornost portrétům „obyčejných“ lidí. Ano, i to je baroko!
2. Mýtus: Barokní umění je jen o zlatě a dramatu
Když někdo řekne „barokní malba“, většina z nás si představí mohutná zlacená rámování nebo kompozice přeplněné detaily. Pravda je, že čeští barokní malíři hodně experimentovali. Karel Škréta přinášel do svých obrazů až překvapivý realismus, a jeho Kristus vypadal někdy spíš jako soused z vedlejší vesnice než božská bytost.
Baroko nebylo jen pozlátko – šlo o účinek na diváka. Práce se světlem, stíny, ale i tísnivou atmosférou v některých obrazech je nesmírně moderní.
3. Mýtus: Čeští barokní mistři byli ve stínu zahraničních ikon
Je to oblíbené klišé: „V Itálii jsou Caravaggiová, ale u nás jen následovníci.“ V realitě ale patří mnozí čeští umělci k evropské špičce. Petr Brandl měl pověst bouřliváka, jehož díla byla vyhledávaná šlechtou i církví – a jeho jedinečný styl přitahuje i dnes do Národní galerie davy návštěvníků.
A co třeba Jan Kryštof Handke? Jeho fresky jsou fascinující, nebál se experimentovat s barvami ani kompozicí.
4. Mýtus: Baroko v Česku je konzervativní a neměnné
Ve skutečnosti zdejší baroko odráželo dobovou dynamiku i kulturní vlivy ze zahraničí. Příliv italských a německých mistrů přinesl změny – ale i čeští autoři obohacovali styl o vlastní nápady. Inspirace lidovým uměním, experimenty s proporcemi nebo využívání místních motivů – barokní malba byla mnohem barevnější, než si často připouštíme.
Jak na vlastní barokní dobrodružství?
- Vydejte se do méně známých venkovských kostelů, například v Kuksu nebo na Svaté Hoře u Příbrami. Tam na vás dýchne živé baroko, jaké v učebnici nenajdete.
- Sledujte aktualizace Národní galerie – často pořádají tematické prohlídky právě s důrazem na české mistry.
- Zkuste si někoho z barokních malířů „vygooglit“ a podívejte se na jejich méně známá díla. Často vás překvapí!
Kdy jste naposledy objevili baroko mimo Prahu?
Barokní umělci v Česku nejsou dávno zaprášenými postavami z učebnic. Jejich příběhy, odvaha i experimenty mohou inspirovat i dnes. Možná právě vaše další návštěva galerie nebo venkovského kostelíka přinese nový pohled na to, co umění skutečně znamená.
Sdílejte v komentářích své oblíbené české barokní obrazy nebo místo, které vás překvapilo!
